Inscenace dua SKUTR ukazuje, jak byli herci z Divadla v Dlouhé ještě na houbách

Magazín

Bulvár / Magazín 14 Zobrazení komentářů

Inscenace dua SKUTR ukazuje, jak byli herci z Divadla v Dlouhé ještě na houbách

Po Čechovově Rackovi, který vyvolal protichůdné ohlasy, se režijní tandem SKUTR alias Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský představují na scéně pražského Divadla v Dlouhé s druhým, tentokrát ryze autorským projektem.

Poetický, nostalgií sycený Sen v červeném domě může být pro tradičního diváka nestravitelným soustem, zatímco ten empatičtější a nekonvenčnější se pro jednou rád osvobodí od zátěže dějovosti a nechá se unášet skutrovskou básnivou fantazií.

Osm herců, tři ženy a pět mužů s houbařskými košíky či igelitovými taškami, bloudí romantickou lesní krajinou. Záhy vyjde najevo, že košíky v rukou nemají náhodou. Jsou ještě na houbách, a teprve když společně vstoupí do přízračného červeného domu, jenž vůbec není červený, začnou se rozpomínat na to, co je čeká, až se narodí.

V domě snů s prosklenou zadní stěnou vidíme bizarní sestavu nábytku a rekvizit. Nemocniční lůžko, blikající televizní obrazovku, tympán, stříkance tmelící hmoty na stěnách. Postupně chápeme, že všechny předměty tu mají svůj význam, neboť jsou spjaty se situací či představou, jak si ji některý z herců zapsal do paměti v době raného dětství nebo mládí.

Silná vzpomínka, ať už spojená s traumatizujícím momentem smrti nejbližších nebo třeba jen s touhou po hračce, po plyšovém medvědovi či panence s dlouhými řasami, vypovídá leccos niterného o osobnosti každého z osmi aktérů. A zároveň v divákovi evokuje jeho vlastní vzpomínky na první vizuální i zvukové vjemy, na první výboje emocí intenzivně působících na zjitřenou dětskou duši.

Kukučka s Trpišovským si sice pro svou novinku vypůjčili poetický titul jednoho ze základních románů čínské literatury z konce 18. století, ale jinak přiznávají spíše inspiraci básnickou tvorbou T. S. Eliota i dalšími literárními díly. Vlastní stavební materiál představení však režisérský tandem nalezl a dotvořil až v průběhu zkoušek a diskusí s vybranými herci, ochotnými se ponořit do vlastních vzpomínek.

Rámec tvoří "příběh" mladého herce Pavla Neškudly, ukrytého pod jménem TV-boy, jenž si vybavuje, jak v dětství hodiny fascinovaně zíral na barevný televizní monitor značky Philips a jak se s tubou opravářského lepidla pokusil zacelit škvíru, kterou v přístroji objevil. Obdobnou práci opraváře herec provádí ve velkém přímo na scéně, když v průběhu večera přináší dřevotřískové desky a postupně jimi zatemňuje průhledy do romantické krajiny nevinnosti a nevědomosti.

Intenzitou i něhou dávného dětského prožitku dojme Marie Poulová vzpomínající na to, jak v holčičím věku objevila v zaprášeném nádražním kiosku disneyovskou knížku o mořské víle a ztotožnila se s pohádkovou postavou Ariel.

Intenzivní prolnutí dítěte a jeho hračky zpřítomňuje vzpomínka Kláry Sedláčkové-Oltové či herce Jana Meduny, jenž se teprve v dospělosti loučí s velkým plyšovým medvědem, avšak zjišťuje, že ani tehdy není schopen se od svého druhého, plyšového já naplno odpoutat.

Vracející se motiv smrti se nejsilněji rozezvučí v jitřivé snové vzpomínce herce Jana Vondráčka. Spolehlivá dlouholetá opora souboru Divadla v Dlouhé před diváky odkrývá trauma z předčasného úmrtí otce. Hercův vklad do inscenace tím však nekončí, zároveň je pod ní podepsán jako autor jedné z nejsilnějších složek, působivého hudebního doprovodu.

Vizuálně propracovaná podívaná s úchvatnou scénou Jakuba Kopeckého i kostýmy Simony Rybákové vyvolává takřka surrealistické obrazy. Zaujatým hereckým výkonům nechybí naléhavost, upřímnost ani cit pro gradaci. Pokud inscenace přesto chvílemi ztrácí dech, příčinu lze hledat v textu.

Hloubavě poetický jevištní tvar, o jaký SKUTR a herci Divadla v Dlouhé usilují, by si žádal silnější scénář, ruku zkušeného autora, připraveného dodat slovům rytmus a řád, schopného povznést a zobecnit i některé banálnější historky, jako je ta o dětské lyžařce (Magdalena Zimová) nebo o zamilovaném studentovi (hostující Ondřej Rychlý). Je však možné, že by tím scénická báseň ztratila pel autenticity.

Méně zasvěcený divák by mohlo namítnout, že Sen v červeném domě se vymyká z kontextu současného repertoáru, nabitého atraktivními tituly. Přesto je dobré si připomenout, že poetická linie měla v Dlouhé své místo také v minulosti, v časech Pitínského Sestry úzkosti a Kouzelného vrchu či v sérii objevných kabaretů vloni zemřelého Jana Borny.

V každém případě je nová skutrovská sonda do individuální lidské paměti pro Divadlo v Dlouhé vítanou protiváhou velkých titulů, uměleckým obohacením i příslibem, že přední pražská scéna bude stejně jako dřív také v budoucnu schopna vyvarovat se ustrnutí a rutiny.

Komentáře