Tisíce lajků neznamenají, že jste dobrý fotograf, říká šéf poroty kalendáře Nikon

Magazín

Bulvár / Magazín 12 Zobrazení komentářů

Tisíce lajků neznamenají, že jste dobrý fotograf, říká šéf poroty kalendáře Nikon

Amatérští fotografové, kteří mají chuť se podělit o výsledky své práce, mají možnost přihlásit se ještě do půlnoci 15. října. Soutěží se nejen o možnost publikovat fotografii v& tištěném kalendáři, ale také o techniku Nikon. Navíc jde o dobročinnou akci, výtěžek z dražby padesáti finálových fotografií letos obdrží Klinika dětské hematologie a& onkologie pražské nemocnice v Motole.&

Kurátor Nikon Photo Gallery a dlouholetý prezident Asociace profesionálních fotografů Stanislav Pokorný v rozhovoru vysvětluje, jak soutěž Nikon kalendář vznikla, jak se vyvíjí kvalita přihlašovaných fotografií a přidává i praktické rady pro začínající fotografy.&

Projekt kalendáře je na světě už deset let. Byl jste u jeho vzniku?

Ano, s kalendářem jsem od prvního ročníku. Buď jako předseda poroty, nebo jsme se střídali s& profesorem Vojtěchovským. Nápad vznikl u Nikonu a idea byla vytvořit prestižní sběratelskou záležitost v& limitované edici. V& době vzniku soutěže už jsem působil jako kurátor galerie, kde se každý rok finálové fotografie vystavují.&

Co se vám na soutěži spojené s kalendářem nejvíce líbilo, když jste ji rozjížděli?

Nadchl mě jednak nápad - omezené množství, velký formát, široká veřejnost, značka Nikon. A také od začátku éry digitálních fotoaparátů trpím tím, že trpí fotografie - a trpí hrozně a trpí čím dál víc. Tak jsem to vzal jako poslání: když ukážeme kvalitní fotky, i když amatérské, povedeme lidi k& tomu, aby viděli, která fotka je dobrá. Kamarádské vztahy na internetu v dnešní době fungují mimořádně… takže tisíce lajků a člověk si v& tu ránu myslí, že je dobrý fotograf.

Sledujete soutěž deset let. Jsou na snímcích, které do soutěže chodí, vidět nějaké změny?

Soutěžní obec se skládá ze dvou skupin: z& těch, kteří s kalendářem jdou od začátku, dosáhli už nějakých úspěchů, měli fotografii na výstavě nebo i v& kalendáři, což je pro ně obrovská poklona. A potom ti, kteří se přihlašují průběžně v& tom daném roce, kdy se o soutěži dozvědí. Fotografie se pak také dělí na dvě hromádky - já jim říkám upatlané děti od dortu a fotky těch, kteří už něco umí.

Zkušenější autoři už pracují koncepčně, spoustu věcí se naučili na workshopech nebo ve fotografické škole. Jejich vývoj je markantní, každý rok je vidět posun. Když fotografie přijdou, porotci už tuší, od koho jsou, je tam vidět jejich rukopis.

To je cíl, se kterým jsem do toho šel - aby fotografie někam směřovala, lidi o ni měli zájem a přijali soutěž za svou. A hlavně: aby to, co vyprodukují a někam pošlou, mělo přidanou hodnotu. Aby to nebyla obyčejná kopie reality, ale vyjadřovala to, co autor chtěl říct. Myslím, že se to u řady autorů povedlo a kolem kalendáře vzniká určitá komunita fotografů.&

Vaše hlavní doména v& tom procesu je pak výběr fotografií.

Ano, sestavení kolekce a výběr finálové dvanáctky. V& průměru se porota skládá z& 10 lidí - jsou to hlavně fotografové, kritici, redaktoři z& fotografických časopisů. Všechno lidi z& oboru. Výběr se samozřejmě dělá úplně anonymně a my nevíme, kdo je autorem té které fotky. Rozhoduje opravdu wow efekt fotografie, její kvalita a přínos toho, jestli na okolí dýchne.

Říkáte wow efekt - je to ten rozhodující a hlavní aspekt?

S ohledem na to, že jde z& valné většiny o fotografie barevné a světová fotografie je taková, že první dojem hraje velkou roli, je wow efekt velice důležitý. Ale nemusí to být rozhodující. Může to být tak, že to na vás nejdřív bafne, ale velmi rychle vidíte, že v& té fotografii dál nic není.

Když si povídáte s& ostatními porotci, jak vnímáte názor kolegů na vývoj přihlašovaných fotografií v& průběhu posledních let?

Já myslím, že všichni máme pocit, že to fotografii pomáhá. Pokud by to tak nebylo, asi by se nikdo nevěnoval tři dny výběru, když by mohl být někde jinde a s& odpuštěním vydělávat peníze.

Víte o některých fotografech, které to pomohlo posunout na jejich dráze natolik, že se třeba mohli začít focením živit?

Vím o několika, ale abych byl spravedlivý i vůči ostatním, nebudu je samozřejmě jmenovat.&

Co byste vy sám poradil lidem, kteří zvažují účast v& nějaké soutěži? Jaké by mělo být kritérium pro výběr fotografií a nad čím by měl člověk přemýšlet?

Fotografie je dneska hrozně rychlá, je to médium, které sděluje v& podstatě všechno, a díky digitálu ji vidíte okamžitě. Proto každý napráská fotografií hrozně moc. Nedávno jsem měl na workshopu dvě dívky. Na konci dne měli všichni účastníci dát k& hodnocení 5 fotografií. Slečny za mnou přišly, jestli se můžu na jejich fotky podívat, že si nemohou vybrat - a každá měla za sobotní odpoledne zhruba tři a půl tisíce fotek. To je prostě neštěstí.

Zároveň stále platí: co není na papíře, jako by nebylo. Třeba pan fotograf Sudek to dělal tak, že si fotografii zvětšil, vzal připínáček a dal si ji nad dveře. Pak kolem ní pár měsíců chodil, a když i po té době byl stále schopný se na ni podívat, tak řekl "ta bude dobrá, tak já ji udělám". A když ne, tak ji prostě roztrhl a hodil do koše. Sebereflexe by neměla být vázaná na to, že mi 1000 kamarádů na Facebooku dá like a napíše, že je ta fotografie skvělá, protože to samozřejmě o její kvalitě vůbec nevypovídá.

Co byste tedy doporučil?
Myslím si, že člověk by měl na sobě pracovat. Nejde o to, že něco zmáčknu a ono mi to ukáže obrázek na displeji. Fotograf by měl aspoň něco vědět o světle. Důležité je také vidět fotografii s& nadhledem - ne, že teď jsem tam byl a bylo to tam hrozně krásné a tohle je ono.

K& tomu, co vyfotíte, je ideální přistoupit za několik měsíců a pak teprve fotografie začít třídit; protože když je mám hned, ovlivňuje jejich vnímání ještě ten čerstvý prožitek, ale nic jiného tam ve skutečnosti nemusí být. Fotka by měla na diváka působit i bez vysvětlení pětiřádkovým popiskem. Je důležitá nadčasovost, aby ta fotografie fungovala třeba i za pět let.

Není tohle ještě několikanásobně těžší než samotné pořízení fotky?

Pokud je autor bez zkušeností a schopnosti se od své práce odosobnit, tak to těžko dokáže. Protože pak k tomu bude vždy přistupovat subjektivně s prožitkem, který při pořizování fotografie měl a hodnotu snímku nebude schopný sám docenit a poznat.

Ještě se znovu vraťme k& tomu, že z& vašeho pohledu fotografie digitalizací trpí. Co byste doporučil lidem, kteří fotí digitálem? Mluvili jsme třeba o& tom, že je potřeba vyhnout se nešvaru nacvakání tisíců fotek. Je nějaké další doporučení, jak udržet ducha fotky?

Většině lidí nikdo neřekne, že fotografie není ve foťáku, ale je v& hlavě. A musí tam být předem, než zmáčknu spoušť. Už Ansel Adams kdysi říkal, že jsou chvíle na světě, kdy pánbůh chce, aby tam někdo stál a mohl zmáčknout spoušť. Ale ten okamžik je jen jeden, není jich deset nebo patnáct. Takže je třeba přemýšlet o tom, jak daná fotografie v& ideální podobě má vypadat a co na ní chci mít… a pak to teprve zmáčknout.

Já svým studentům v& začátcích dám na den úkoly a malou zformátovanou kartu, na níž se vejde jen 30 snímků. Večer to nesmí být promazané, musí to být souvislá řada fotografií a z& nich musí alespoň dvě ukázat. A aby to měli ještě vylepšené, zalepím jim displej foťáku, aby neviděli během dne, co vyfotili. Takže fotografie je v& hlavě a z& ní ji do fotoaparátu přesunu, on ji za mě neudělá.

Hodně častá je reportážní fotografie, i svatby se dnes dělají reportážně. Jak může člověk vědět dopředu, jak chce mít na fotografii vyobrazenou situaci, která trvá vteřinu dvě?

Reportážní, sportovní, streetová fotografie… to jsou svébytné obory, na které se zase někdo specializuje, nikdo nefotí všechno. Když se na něco zaměřujete, musíte to prostředí znát, mít k& němu vztah a pak víte, že se něco stane. Pokud se to člověk rozhodne fotit až v& okamžiku, kdy se to děje, tak je pozdě. Předvídání je otázka cviku, znalosti schémat dění na určitých typech událostí.&

Komentáře